Všude dobře, doma nejlíp

Pokud někdo z vás náhodou nikdy neviděl žádnou teenagerskou komedii, tak vězte, že Rafťáci není žádná hlubokomyslně vtipná sonda do duše dospívajících chlapců a dívek, kteří prožívají generační konflikt se svými rodiči či mají  problém s  prvním sexem. Je to jen nenáročná komedie, u které zapomenete na to, že ještě nemáte zaplacený nájem, že neprospíváte ve škole či že vám v nedávné době někdo blízký zemřel. Je to zkrátka film, u kterého zapomenete na běžné starosti a budete se u něj místy výborně bavit. Když píšu místy, tak tím myslím, že Rafťáci nejsou zase tak zábavní, abyste se u nich smáli od začátku až do konce. Je v nich asi tak pět opravdu vydařených pasáží, pak několik méně vtipných pasáží a zbytek je videoklipová vata.

Děj je prostý. Dva kluci Dany (Vojta Kotek) a Filip (Jiří Mádl) se domluví, že by mohli strávit prázdniny na vodě. Navíc Filip, který je ještě panic, doufá, že zrovna na vodě se mu naskytne příležitost, jak o své panictví přijít. Což se posléze jeví jako docela pravděpodobné, neboť se na řece objeví početná skupina krásných dívek pod vedením instruktora Bořka (Oldřich Navrátil). Shodou okolností se u téže řeky vyskytnou i rodiče Danyho (Veronika Freimanová a Milan Šteindler), kteří zase pro změnu doufají, že na místě svého mládí naleznou novou mízu. Navíc mají sebou i svého hyperaktivního synka Honzíka, který zapříčiní spoustu karambolů.

 

Film rozhodně neoplývá nějakou promyšlenou dramatickou stavbou. Je to jasně nalajnované - Filip je na začátku panic a na konci o to přijde. To, co se děje mezi tím, je jenom taková vtipná výplň. V zásadě je film konstruován tak, že jedna scénka následuje druhou bez nějaké promyšlenější návaznosti, přičemž se to občas proloží nějakou klipovou pasáží. Vlastně je to podobné tomu, co máme možnost sledovat v televizi na Silvestra. Jeden komický výstup střídá druhý a pro uvolnění se to občas proloží nějakou písní. Na druhé straně to není slepeno tak, aby se člověk v ději ztrácel, nebo měl dojem nějakého divného mišmaše. Co ale dělá film svižným, je bleskový střih a pravidelné vkládání rozdělení obrazu do několika částí, čímž se dosahuje toho, že máte možnost v jednom obraze sledovat, co se děje na několika místech zároveň. Je to zkrátka velmi rozpohybované, přizpůsobené soudobému těkavému vnímání reality.

Na filmu je také patrné, že má ambice oslovit nejenom mladé diváky, ale i starší ročníky. Z tohoto důvodu se zde vyskytuje manželský pár, který se snaží na řece – místě svého mládí – nalézt ztracenou vitalitu. A nutno dodat, že to je velmi šťastný tah. Nevím, jestli už jsem tak starý, ale mnohem blíže mi byli ti manželé, než ti puberťáci. Dokonce bych řekl, že tahle dvojice měla ve filmu mnohem víc komičtějších momentů. Naprosto báječná scénka je, když se tato dvojice vydá do lesa souložit (jako na místo, kde to dělali, když byli mladí), přičemž to, co je na ní vtipné, tvoří jejich prošlým manželstvím unavené řeči. (Např. „Počkej, ještě si sundám trenky.“) Ale vtipnost téhle scénky u tohoto jenom nekončí, ale to bych prozrazoval moc. A tím se dostáváme k tomu, co je důležité.

 

Jestli se totiž Rafťáci něčím výrazným liší od nepodařených Expertů a Panice, tak především v  tom, že jejich humor má mnohonásobně vyšší kvality. Jestliže v Expertech spočíval vrchol vtipnosti v tom, že se tam někdo opil a u toho dělal grimasy, tak v Rafťácích se podobné ubohosti nedočkáte. Scénky jsou tvořené tak, že vtipy se na sebe vrší pěkně kaskádovitě. Zkrátka jeden vtipný moment odezní a vzápětí ho následuje druhý a pak další. Toto ale neplatí vždy, každopádně je ve filmu takových scének dost nato, aby se u toho člověk nenudil.

Zajímavým momentem filmu je závěrečná pasáž na hasičském bále, která je vyloženě prošpikovaná narážkami na Formanův film Hoří, má panenko. Objevuje se tu známá tombola, scénka pod stolem apod. Rozhodně nejpromyšlenější je v tomto ohledu postava hlídače tomboly, který je na chlup podobný neherci, který hrál stejnou postavu v Hoří, má panenko. Sice tyhle narážky nemají, podle mě, žádný výrazný podtext, ale hra je to pěkná. Možná tahle pasáž vyjadřuje to, co je ve filmu přítomno jako červená nit a co bylo jaksi naznačeno už v té zmiňované scénce v lese. Jakési prolnutí dvou generací. Té mladé a té staré.

 

Jak to vypadá s hereckými výkony? Vojta Kotek a Jiří Mádl nezklamali. Své role hráli přesně tak, jak by je hrát měli. Respektive, jak se to od nich očekává. Patřičně drzí, patřičně nevinní, patřičně roztomilí, patřičně nešikovní. Na druhé straně jsem měl dojem, že jsou až moc hodní, že zkrátka takoví mazánci ti dnešní teenageři nejsou. Když to srovnám s postavami třeba z filmu Sněženky a machři, tak tam to byli přece jenom větší lotři. Mnohem víc si film podle mě vychutnali Milan Šteindler a Veronika Freimanová. Hlavně Milan Šteindler v roli životem vyflusaného manžela je opravdu báječný. Ten jeho věčně unavený a letargický výraz, který se jako mávnutím proutku změní, když mu zapípá mobil, což jako by ho restartovalo do obvyklého režimu, je opravdu k pokoukání.


Po dlouhé době český film který se povedl