Všude dobře, doma nejlíp

Aktivistka Tessa Quayle (Rachel Weisz) je nalezena zavražděná v odlehlé části Severní Keni a nepřímé důkazy naznačují, že by se mohlo jednat o zločin z vášně. Její manžel, britský diplomat Justin (Ralph Fiennes), trpí nad ztrátou milované a rozhodne se dopátrat odpovědí na některé otázky týkající se její minulosti. Postupné odhalování přináší šokující zjištění přesahující původní Justinova očekávání a on sám se zaplétá do velkých machinací, díky nimž začíná být ohrožen i jeho život...

 

Thriller Nepohodlný režiséra Fernanda Meirellese, čeští diváci znají jeho výtečný počin z brazilských slumů Město bohů, je adaptací románu bývalého příslušníka britské zpravodajské služby Johna le Carrého a pojednává o zoufalém hledání pravdy, kterou se někdo snaží skrýt za každou cenu. Už dlouhou dobu se v našich kinech neobjevil film, který má tak jasno ve svém sdělení a způsobu, jakým jej docílí. Uznávám ovšem, že pro někoho se může cesta, po které se Nepohodlný vydává, jevit zbytečně komplikovaná.

Do snímku jsme uvedeni retrospektivním vyprávěním, které postihuje relativně velký časový úsek, ovšem je zpracováno tak dynamicky, že působí pouze dojmem krátkého prologu. Meirelles narušuje lineární časovou následnost i nadále, a to zejména flashbacky z počátků milostného vztahu Tessy a Justina. Tyto odbočky však, zejména v druhé půli, působí dosti kontraproduktivně, protože výrazně zpomalují tempo. V tomto bodě už vlastně slouží jen lehce povrchnímu prohlubování postavy manžela, který stále více objevuje sám sebe a uvědomuje si svůj vtah k ženě. Jeho motivace a city jsou v té době již dobře známé a opakování pozbývá efektu a spíše tak narušuje divákovu soustředěnost, protože do druhé linie žádné novinky ani zásadní záležitosti nepřináší. Ony flashbacky jsou vlastně jedním ze dvou příběhů, které by vedle sebe měly paralelně fungovat. Milostná linie z minulosti se střída s linií současnou detektivní a jejich propojování na některých místech bohužel skřípe.

 

Film bezpochyby na první pohled zaujme svou vizuální stránkou. Nepohodlný totiž v určitých pasážích nabízí až dokumentární pojetí, které umocňuje práce s ruční kamerou. Meirelles nechává rovněž vyniknout širokou barevnou škálu a mnohdy vytváří vizuální kontrapunkty. Pastelově barevná Afrika pulzuje životem, narozdíl od jednolitého šedivého Londýna, jenž chvílemi působí až mrtvolným dojmem. V některých pasážích je sice snaha o zdůraznění rozdílů až přílišná (návrat do temného bytu/scéna z počátku vztahu), ale to jsou naštěstí jen malé výjimky. Režisér nepodlehl tendencím vyobrazování černého kontinentu s přílišným patosem, ke kterému už sama lokalita snímku bezpochyby svádí, a zobrazuje bídu a utrpení domorodého obyvatelstva bez přílišného přikrášlování a snah o vyvolání okamžité emocionální odezvy. Spíše tak poukazuje na obyčejnost situace, se kterou se dotyční musí vyrovnávat den co den a postupem času si její nevyhnutelnost budou muset uvědomit i ústřední postavy. 

Meirelles jednotlivé scény rozkouskovává a zase promptně a elegantně slepuje dohromady. Změny v čase a prostoru jsou rychlé a nečekané, stejně jako obměny postav či úhlů kamery. Sama kamera na sebe upozorňuje velmi výrazně. V milostných pasážích díky jejím jemnýn a klouzavým pohybům cítíme uvolnění a klid, zatímco v dramatické akci jsme doslova propojeni s postavou, která ji prožívá za pomocí nervózního těkání z místa na místo. Toto agresivní pojetí pak v kombinaci s častou změnou prostředí ani na malou chvíli diváka nepustí a nedá mu vydechnout. Zpočátku se může jevit problematické větší množství postav, ovšem zdání klame, protože škála charakterů není nikterak překombinovaná a jejich počet je navíc postupně redukován.

 

Ústřední dvojice podává excelentní herecké výkony. Ralph Fiennes předvádí strhující koncert bez rozmáchlých gest a je výtečným protipólem živelné Rachel Weiszové, která byla za svůj výkon oceněna Oscarem, ač se vyskytuje pouze v pouhé třetině celého snímku. Chemie mezi touto dvojicí funguje na výbornou a jejich vztah je lehce uvěřitelnou a divácky akceptovatelnou záležitostí, stejně jako politická zapálenost Weiszové či vnitřní klid Fiennese pracujícího na zahradě.