Walk the Line
11. 2. 2006
Režisér James Mangold ve filmu zachytil část života Johnnyho Cashe,
ikony mezi americkými countryovými interprety. Přes epizodu z Johnova
dětství, která nám osvětlí jeho vztah k otci, a krátkou zmínku o službě
v armádě se dostáváme k momentu, kdy se už jako otec rodiny poprvé
ocitá v nahrávacím studiu. Od té chvíle jde všechno rychle: seznámení
s dalšími hvězdami jako Elvis Presley, Jerry Lee Lewis nebo Roy Orbison
a vlastní prudce stoupající kariéra. A mimoto i láska, o kterou tu jde
zvlášť.
V tom zároveň tkví i výhoda oproti loňskému Rayovi, s nímž je (a ještě bude) Walk the Line
pochopitelně srovnáváno díky až neuvěřitelnému množství společných
rysů. Mangold se naštěstí nesnažil o zbytečně široký záběr, o zmapování
mnoha nesourodých podrobností, které dohromady tvořily onoho Muže v
černém. Stačí mu jedna jediná etapa Cashovy dráhy a v ní jediné hlavní
téma: vztah ke zpěvačce June Carterové (hraje ji Reese Witherspoonová),
se kterou Cash (ve filmu skvělý Joaquin Phoenix) vystupoval a plných
deset let mu trvalo, než ji přiměl, aby se stala jeho druhou ženou.
Stručně a jasně, žádná detailní biografie se nekoná, jde tu jen o
historii bolestivých začátků jedné lásky, a právě to způsobuje, že Walk the Line drží pohromadě výrazně lépe než Ray.
Pevný
rytmus filmu dodává samozřejmě hudba, přesněji řečeno koncerty, které
se objevují v pravidelných intervalech. Rozhodně však neslouží jen jako
hudební předěly, při kterých by se děj zastavil a divák měl možnost
ztlumit pozornost na minimum a jen si podupávat do rytmu. Naopak, často
během nich dojde k důležité události, která vztah Johnnyho a June
posune dál. S hlavním tématem se postupně propojí i všechny vedlejší
motivy, včetně bratrovy smrti a konfliktů s otcem. Každá z těchto
okolností je nám předkládána díkybohu bez velkého uhlazování případných
hran – a že se jich zrovna na tomhle úseku Cashova života najde
požehnaně: drogy, pití, bezohlednost vůči první manželce, cholerické
záchvaty, opakované nevěry a konečně i selhání v tom, co mělo být pro
něj lékem na všechno, v živém vystupování. Ačkoli by se v kontroverzi
pochopitelně dalo zajít ještě dál, vzhledem k tendenci Cashových
krajanů adorovat jeho osobnost (viz třeba diskuse k filmu na IMDb) můžeme být vděčni i za nějaký ten absťák a umyvadlo vyrvané ze zdi.
Formálně režisér používá postup jakoby jednoho velkého flashbacku,
který se osvědčil například už nesrovnatelně většímu mistrovi Martinu
Scorsesemu ve filmu Zuřící býk. Když se těsně před koncem
vracíme zpět k záběru z přípravy na koncert ve věznici Folsom, kterým
děj začínal, naše vnímání se na základě viděného posunulo jinam. Máme
daleko lepší představu o tom, co se Cashovi právě honí hlavou, a když o
pár sekund později navzdory prosbě vězeňského správce jako první píseň
vystřihne Cocaine Blues („Nepřipomínejte jim, že jsou ve vězení.“ –
„Máte dojem, že na to zapomněli?“), už nás nenapadne mít to za lacinou
provokaci rozmarné celebrity, jak bychom si zřejmě mysleli předtím.
Jestliže filmu něco schází, pak je to určitě pokus o jakýkoli
původnější nápad a větší počet jasně zapamatovatelných scén. Chvíle
jako ta, kdy naprosto neznámý a nezkušený John R. Cash přesvědčí svojí
skladbou producenta Sama Phillipse ze Sun Records, nebo zmiňovaný
koncert ve folsomské věznici z příběhu vyčnívají nad okolní lehký
nadprůměr. Přesto tvrdím, že v mnoha okamžicích se vám bude těžko
odtrhávat pohled od plátna, a to hlavně díky představitelům hlavních
rolí.
Walk the Line je
totiž typicky herecký film. Fatálně závisí na výkonu Joaquina Phoenixe,
u něhož se už skoro nedá mluvit o hraní ve smyslu předstírání – Joaquin
ve filmu jednoduše existuje a dává zapomenout na svoje předchozí role.
Pokud jste viděli aspoň jednou nezaměnitelnou mimiku a postoje Johnnyho
Cashe, uvědomíte si, jak blízko se mu Phoenix výrazově dostal. Za sebe
ovšem musím říct, že výjimečnost jeho výkonu pro mě tolik nespočívá
v tom, jak dobře se mu daří evokovat předlohu, ale ve stoprocentní
uvěřitelnosti každé jeho vteřiny před kamerou. Kombinace mužského
charismatu a nálad tvrdohlavého dítěte dávají dohromady obraz člověka,
který si s jistotou může troufnout před publikem zazpívat, že jednou
„zabil muže v Reno, jen aby viděl, jak umírá“ (Folsom Prison Blues).
Režisér ostatně o nosnosti postavy i herce dobře ví, proto kamera
z Phoenixe téměř nespouští oči a často nám nabízí detaily jeho tváře
(setkáte se i s mírnými podhledy, ty ale zřejmě vznikly spíš z potřeby
zamaskovat skutečnost, že Joaquin je o hlavu menší, než byl Cash).
Uznání
si určitě zaslouží také Reese Witherspoonová, i když tentokrát musí
uplatňovat svoje schopnosti na menším prostoru. June se nám totiž
představuje jako skromná, milá a zodpovědná mladá žena, která vždycky
dokáže správně zareagovat a svůj domnělý nedostatek pěveckého talentu
na jevišti vyvažuje pózou komického diblíka. (A která jen tak
mimochodem vychovává děti, tahá Johnnyho z drogového průšvihu a napíše
pro něj největší hit Ring of Fire). Reese z ní naštěstí svým projevem
dělá životnější postavu, než jak nejspíš původně vypadala ve scénáři.
Oba herci nazpívali svoje
party sami. Zvládli to obdivuhodně, což potvrzuje i fakt, že byl jejich
zpěv bez problémů použitelný pro soundtrack. Bohužel, české texty písní
v titulcích se až na výjimky vyplatí raději nečíst. Nemilosrdně totiž
dokazují pravidlo, že country v kombinaci s jiným jazykem než
angličtinou ztrácí na atmosféře a zdaleka nefunguje tak, jak by někdy
mohla.
Tvůrci však mají evidentně úplně jiný cíl, než nás diváky obracet
na pravou hudební víru. Ostatně pořád je to „jenom“ ta samá country,
většinou jednoduchá, líbivá a ohraničená jako pětník. Není divu, že
Evropan dost těžko chápe, jak moc tenhle fenomén ve všech svých
podobách vypovídá o Americe. Ani Walk the Line vám sice k lepšímu porozumění příliš nepomůže, už kvůli hercům ale stojí za to se na něj vypravit.
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář