Důkaz
19. 2. 2006
Gwyneth Paltrowová se snaží v dramatu Johna Maddena zjistit, zda vedle velkého nadání pro matematiku nezdědila po svém otci Anthonym Hopkinsovi také psychickou chorobu, která ho na sklonku jeho života prakticky vyřadila z normálního života.
Catherine
(Gwyneth Paltrowová) vždycky vyrůstala tak trochu ve stínu svého otce,
geniálního matematika Roberta (Anthony Hopkins). Sama sice byla co do
matematiky považována za intelektově stejně vybavenou jako její otec,
jenomže u toho kdysi propukla psychická choroba, která jej zejména v
posledních třech letech prakticky totálně zneschopnila. Tato nemoc
zasáhla i do života jeho dcery, která se dobrovolně vzdala možnosti jít
na univerzitě v jeho stopách a místo toho s ním zůstala doma, aby se o
něj poté starala až do jeho skonání. Děj nového filmu Johna Maddena (Zamilovaný Shakespeare, Mandolína
kapitána Corelliho) začíná den před pohřbem Roberta, přičemž s hlavní
postavou se setkáváme právě ve chvíli, kdy jí najednou skončily tři
roky života, během nichž vyjma péče o otce nedělala prakticky nic
jiného, čímž nemyslím jenom práci či zábavu, ale ona také skoro úplně
přestala dbát o sebe. Najednou se ocitne na důležité křižovatce života,
kdy se bude muset rozhodnout co dále. Zda se pokusí vrátit
k matematice, nebo odjede do New Yorku se svou sestrou Claire (Hope
Davisová), jež těsně před pohřbem přijela vyřídit pozůstalosti, potažmo
vyřešit co s domem, v němž Catherine se svým otcem bydlela. Do toho
všeho se objevuje Robertův bývalý student, momentálně doktorand Hal
(Jake Gyllenhaal), jenž se snaží probírat Robertovou prací, kterou se
zabýval právě ty poslední tři nešťastné roky svého života.
To,
co se zpočátku zdá jako holé šílenství, tedy snaha najít v desítkách
sešitů plných nesmyslných zápisků něco alespoň trošku zajímavého,
nakonec vyústí v překvapivý nález dosud nezveřejněné matematické
studie, týkající se objevu, který by mohl totálně zvrátit dosavadní
způsob vnímání teorie her. Jenomže to není jediné překvapení, které
skrýval Robertův sešitový archiv. Ono je totiž dost dobře možné, že onu
inkriminovanou práci vůbec nemá na svědomí Robert, ale právě Catherine,
která v čase péče o otce začala znovu řešit matematiku. Hal se tedy
snaží zjistit, co je na tom pravdy. Claire si vůbec nedokáže
představit, že by její sestra v momentálním rozpoložení vůbec byla
něčeho takového schopna. No a sama Catherine navíc řeší ještě jeden
zásadní a životně důležitý problém. Začíná se totiž obávat, zda náhodou
nepodědila otcovu psychickou chorobu, která se u něj začala poprvé
projevovat právě ve věku, v němž se Catherine právě nachází. Na první pohled by se mohlo zdát, že je Důkaz nějaké sofistikované
intelektuálské psychologické drama, plné nečekaných obrátek a zvratů,
navíc evidentně trošku připomínající Howardovu Čistou duši a u kterého
bude každý, kdo skončil s matematikou nejdále na střední škole, silně
handicapován. Ale to je naštěstí jenom první dojem, který zřejmě bude
mít každý čtenář této recenze, jenž se přes lehounce zašmodrchaný úvod
prokousal až sem. Ano, zvratů je v něm docela požehnaně, ale žádný na
úkor příjemného plynutí děje, přičemž když už přijde například nějaký
ten flashback do minulosti, je to jenom pro dobro diváka, jenž si tak
může přidat další kostičku do skládačky, kterou si každý stihne ještě
do konce filmu bez problémů poskládat. Proto můžeme Důkaz spíše nazvat
inteligentním a zamyšlení hodným filmem, který vám zaručeně bude vrtat
hlavou déle než většina běžné filmové produkce.
Důkaz
je navíc filmem, u nejž byste těžko hledali slabiny, týkající se nabité
sestavy, jež nám ho přivedla na filmové plátno. Režisér John Madden po
slabší Mandolíně kapitána Corelliho opět vytahuje všechny trumfy své
práce, díky kterým si za Zamilovaného Shakespeara vysloužil Oscarovou
nominaci. Maddenovou výhodou je jistojistě jeho předchozí spolupráce
s Gwyneth Paltrowovou a zároveň její zkušenost s rolí, kterou již
předtím ztvárnila v původní divadelní hře, podle níž byl film Davidem
Auburnem (autor původní divadelní hry) a Rebeccou Millerovou napsán.
Gwyneth Paltrowová je vůbec nejdůležitějším prvkem celého filmu,
přičemž na jejím výkonu celý snímek stojí. Její k smrti unavená, osobně
zanedbaná a vystresovaná Catherine je jednou z nejzajímavějších postav,
ne-li nejzajímavější ženskou postavou, kterou jsem v poslední době na
plátně viděl. Myslím si, že nebudu daleko od pravdy, když si zkusím
zaprorokovat a tipnu si, že by spojení Madden-Paltrow mohlo podruhé
přinést Oscara pro druhou polovinu tandemu. Paltrowová ale rozhodně není jediná z hereckého ansámblu, kdo
stojí za pořádnou zmínku. Dobrou práci odvádí i zbytek hlavního
osazenstva. Anthony Hopkins sice vypadá jako obtloustlý zanedbaný
stařík od vedle, ale stačí chvilku pozorovat například výraz jeho tváře
a během chvilky naprosto s jistotou víte, v jaké složité životní
situaci a nepříjemném rozpoložení se jeho postava nachází. Nejméně
výrazně z ústřední čtveřice vychází Jake Gyllenhaal, což je ale spíše
způsobeno tím, jak je postava Hala napsána, než jím samotným. Hlavní
herecký tým zdatně doplňuje Hope Davisová, jakožto Catherinina sestra
Claire, což je herečka, která mě už podruhé v životě svým výkonem
maximálně znechutila (předtím to bylo v Srdci v Atlantidě, shodou
okolností také po boku Hopkinse), což je samozřejmě myšleno jako
pozitivní chvála v rámci hereckého výkonu. Její povrchní Claire, která
ve svém přesvědčení o dokonalosti vlastního způsobu života, silně
ovlivňuje život své sestry, o němž je bytostně přesvědčena, že je veden
naprosto špatně, aniž by si uvědomila, že život možná naopak špatně
vede ona.
K perfektním
hereckým výkonům si navíc ještě připočtěte hudbu Stephena Warbecka
příjemně dokreslující atmosféru či nenápadnou, leč přesnou práci
kameramana Alwina H. Kuchlera a máte předem postaráno o skvělý filmový
zážitek. Od maximálního hodnocení mě odradilo jen pár dějových kroků,
které prostě a jednoduše byly proti mé srsti a nepřišly mi jako úplně
nejvhodnější vyřešení situace, která je předcházela. Jinak bych snad
ani mnoho k vytknutí nenašel, a proto můžu Důkaz vřele doporučit všem
bez rozdílu vyznání, pohlaví či věku. Asi se nebude jednat o snímek,
který by u nás nějakým způsobem trhal divácké rekordy, ale určitě se
bude na konci tohoto ještě velmi mladého roku u mnoha lidí vyjímat na
předních místech celoročního žebříčku a o hereckých výkonech už jsem
mluvil. Počkejte si do března a po Oscarech si zde můžeme pohovořit.
Ale již po Zlatých Glóbech je více než jasné, že Maddenův nový snímek
určitě bude patřit mezi těch pár vyvolených, jejichž jméno alespoň
jednou zazní za onou magickou větou „And the Oscar goes to“.
Ideální snímek pro všechny, kdo se rádi nad filmem pořádně zamyslí a nevyhledávají návštěvu kina jen pro lehké odreagování. Patříte-li mezi vyhledávače dějově silných filmů, podpořených maximálními hereckými výkony, pak jste na správné adrese.
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář
